Cesta do Santiago de Compostela

Camino, čili cesta do Santiaga de Compostela, byla dva roky mým snem.
Vlastně jsem toužila dojít až na konec světa – na mys Fisterra.
A tak jsem se jednoho dne zvedla a vykročila…

Hlavní překážkou, kterou jsem musela překonat, byl strach.
A pak taky pocit, že nemám právo chodit si, kam chci.
Natož se dělit o své prožitky z cesty s ostatními…
Vše jsem překonala, a proto můžu dodávat odvahu i Tobě:
Vykroč.
Překonej strach, pocit viny a stud.
A staň se jedním z milionů poutníků, kteří tou cestou jdou už celá staletí.
Buen camino!

Jak se na cestu připravit

Mám sedavé zaměstnání. Na delší výpravy vyrážím tak 5-6krát do roka. Pochybovala jsem,
zda fyzicky zvládnu více než 200kilometrovou trasu.

Od okamžiku, kdy jsem se pro pouť rozhodla, do prvního dne na cestě uplynuly dva roky.
Věnovala jsem je čtení knížek, kupování průvodců, studování příspěvků na diskusních fórech,
rozhovorům s těmi, kteří cestu absolvovali, a také shromažďování vybavení a trénování
delších výšlapů.

Jedním z prvních tématických nákupů, byly teleskopické trekingové hole. Po složení je lze převézt v podpalubí letadla. Hůlky musí být uvnitř zavazadla nebo je lze ke krosně připevnit a celek omotat speciálním igelitem. Pro přepravu hůlek je potřeba nasadit gumové botičky.

S hůlkami jsem chodila po sídlišti, v parku, odjížděla jsem na víkendy do hor. V létě před samotným odletem do Španělska jsem jezdila na hory na mnohahodinové výšlapy s krosnou na zádech a s hůlkami v rukou. Díky tomuto tréninku jsem si uvědomila, že jsem schopná denně ujít max. 25 km, což mi umožnilo naplánovat trasu a zvolit výchozí bod.

Sama na cestě do Santiaga
Jak najít parťáka na cestu?

Parťák si mě našel sám. I když jsem vyrazila sama, svou souputníci – sesterskou duši – jsem potkala neplánovaně hned v první ubytovně. Nakonec jsme šly spolu každý den až do Santiaga a dodnes na sebe s láskou myslíme a píšeme si. V případě krizových situací jako jsou bolavé nohy, nemoci, hlad či žízeň se s námi úplně cizí lidé spontánně dělili o vše potřebné: boty, jídlo, láhve, telefon, povzbuzující slovo. A z cizích lidi se brzy stali našimi přáteli. V tom je ta cesta zábleskem ráje.

Na cestě jsem potkala rodiče s velmi malými dětmi, skupinu náctiletých fotbalistů se svými dvacetiletými trenéry, důchodce z celého světa, psy s jejich paničky a ženy putující o samotě. Vyrazit sama bylo skvělé rozhodnutí. Nikdy jsem se necítila osamocená. Mnohokrát jsem zažila pocit hluboké lidské sounáležitosti a přesto jsem měla dostatek prostoru pro ztišení, sebereflexi a modlitbu.

Co s sebou na cestu do Santiaga?

Dostala jsem radu: krosna do max. 10% váhy tvého těla. Ta moje vážila 12 kg, což bylo o hodně víc. Pro plný seznam mého vybavení na cestu klikni tady. Jmenovat tři věci, bez kterých bych se neobešla, budou to bylinkové prášky na spaní, náplastí Compeed na vlhké hojení puchýřů a pořádné boty.

Všimla jsem si, že mnozí poutníci si v ubytovně objednávali za 3 eura odvoz zavazadla do další destinace. Ráno nechávali na recepci krosnu, do které vkládali lístek se jménem, adresou ubytovny, ve které chtěli večer přespávat, a třemi eury a sami vyráželi na cestu s malým batůžkem a nejpotřebnějšími věcmi. Já jsem nesla plně vybavenou krosnu celou cestu na zádech. Po dvou dnech, kdy jsem měla pocit, že mi upadnou ramena a zbortí se bedra, si tělo překvapivě zvyklo a bolest odezněla.

Kde dostanu credencial čili průkaz poutníka?

Pořídila jsem ho hned v první ubytovně, ve které jsem přespávala. Recepční v něm otiskl svoje razítko, dopsal datum a já měla potvrzení o tom, kde moje cesta začala. V každém městečku v restauracích, ubytovnách, barech, ve většině kostelů byl někdo, kdo přidával další a další razítka.

Jak získat compostelu čili osvědčení o absolvování cesty do Santiaga?

Compostelu, ozdobný certifikát, psaný latinou, potvrzující absolvování camina, vystavuje jediné místo v Santiagu – Kancelář pro poutníky nacházející se nedaleko katedrály.

Compostelu dostane zdarma každý, kdo předloží credencial s důkazem, že ušel pěšky nebo ujel na koni či oslu nejméně 100 km anebo ujel na kole minimálně 200 km.

Kdy vyrazit na cestu do Santiaga?

Dva týdny od poloviny září (14.-28. září) jsem zvolila s ohledem na rodinu a počasí. Děti už měly za sebou přihlašování do kroužků a počasí bylo stále letní, ale bez veder. Usoudila jsem, že čtrnáct dní rodina beze mne vydrží a byl to správný odhad 

V průběhu cesty teploty odrážely změny terénu a denní doby. Největší teplo, 26°C, jsem zaregistrovala na letišti v Madridu. Největší zimu, kolem 4°C, jsem zažila při přechodu horského úseku v okolí O Cebreiro.

Rána, a na horách i některé noci, bývala opravdu studená, občas mrholilo a příroda byla zahalená do mlhy. Kolem poledne slunce nabíralo sil a zapadalo až pozdě večer. Většinu cesty jsem odpochodovala v triku s krátkým rukávem.

Hustší déšť mě doprovázel pouze jeden den při příchodu do Santiaga, na což prý existuje přísloví „Prší jako v Santiagu“ čili pořád… Španělé, se kterými jsem se po cestě spřátelila, doporučovali jako nejlepší termín pro pouť právě září.

Jak vybrat trasu do Santiaga?

Všechny cesty vedou do Santiaga. Takového dojmu jsem nabyla během toulek českými horami, kdy jsem se několikrát ocitla na trase, která končila na španělském pobřeží Atlantiku. Stalo se mi to inspirací k vlastnímu caminu.

V samotném Španělsku lze volit z následujících základních variant cesty:

Já jsem se rozhodla projít kus Camino Francés. Ráno jsem odletěla z Prahy do Madridu, přesedla na autobus, jehož stanoviště bylo hned u výstupu z letiště, a večer se ocitla na nádraží v městečku Ponferrada. Mapy Google mě dovedly do ubytovny, kterou jsem si rezervovala ještě v Praze a další den ráno jsem vyrazila na cestu.

Etapy

Etapy mého putování:

  1. den letadlem z Prahy do Madridu a odtud autobusem do Ponferrady

  2. den Ponferrada – Villafranca del Bierzo – 23 km

  3. den Villafranca del Bierzo – La Faba – 23 km

  4. den La Faba – Triacastela – 24 km

  5. den Triacastela – Sarria – 23 km

  6. den Sarria – Portomarín – 23 km

  7. den Portomarín – Palas de Rei – 25 km

  8. den Palas de Rei – Melide – 15 km

  9. den Melide – Arzúa – 14 km

  10. den Arzúa – O Pedrouzo – 19 km

  11. den O Pedrouzo – Santiago de Compostela – 20 km

  12. den Santiago de Compostela autobusem do Muxíi a dál pěšky do Lires – 17 km

  13. den Lires – Fisterra – 12 km

  14. den z Fisterry autobusem do Santiago de Compostela a odtud letadlem do Madridu

  15. den letadlem z Madridu do Prahy

Celkem pěšky 238 km

Santiagem to nekončí
Proč a jak dojít na mys Fisterra

Svatojakubská cesta končí v Santiagu de Compostela, vzdáleném zhruba 90 km od mysu Fisterra. Za mysem se už rozpínají jen nekonečné vody Atlantského oceánu.

Podle středověké tradice poutníci, kteří dorazí až na tento konec světa, na znamení ukončení cesty a vnitřní proměny nechávají na spáleništi shořet kus svého oblečení. Pro mě to byl velmi symbolický a silný zážitek.

Do Fisterry lze dojít přímo ze Santiaga pěšky po značené cestě. Já jsem ale chtěla vidět i větší kus pobřeží a kostelík v městečku Muxía. Z Santiaga jsem dojela autobusem do Muxíi a svou 30kilometrovou cestu do Fisterry si rozložila na dva dny. Byla to nejkrásnější etapa pouti, kterou jsem prošla úplně sama, v tichu a blízkosti oceánu.

Celé Costa de Morte, Pobřeží smrti, má i svou vlastní 200km divokou Cestu podél majáků, Camino dos faros. Věřím, že se tam jednoho dne vrátím…

Značení na cestě do Santiaga

Cesta, kterou jsem zdolala, byla výborně značená symboly žlutých šipek nebo mušlí. Nebylo možné se ztratit.

Navíc Camino Francés je vyznačené v Google mapách. Celou trasu lze načíst do chytrého telefonu pro větší pocit bezpečí.

Značení Camina Fisterra čili etapy z Muxíe na mys Fisterrra je o něco složitější v tom, že stejnou cestu lze jít dvěma opačnými směry. Začít v Muxíi a skončit ve Fisterře nebo obráceně. Každá z těchto variant je dodatečně značená nápisem např. „a Fisterra“, což znamená „směr Fisterra“. Chvíli jsem zmatkovala, než jsem se napojila na tu správnou cestu, pak už to nebylo složité.

Kde, jak a za kolik se ubytovat na cestě do Santiaga?

Na etapě Camino Frances, kterou jsem absolvovala, byly od sebe ubytovny vzdálené jen několik kilometrů a v každém městečku jich bylo několik. Žádný jiný typ ubytování jsem nevyzkoušela.

První nocleh v ubytovně, čili albergue nebo refugio, jsem rezervovala ještě před odletem z Prahy přes booking.com. Dalších několik dnů to nebylo potřebné. V každé destinaci se našla volná postel za zhruba 8 eur.

Nicméně na etapě cesty těsně před městem Sarria a dál až do Santiaga, které je od něj vzdálené zhruba 113 km, nastal s ubytováním problém. Nebylo možné spoléhat na to, že pokud dorazím večer, najde se v ubytovně nějaká volná postel. Od toho momentu jsem tedy vždy ubytování objednávala pomocí chytrého telefonu přes booking.com a platila předem kartou. Ceny byly už vyšší, zhruba 13 eur.

Ubytovny mívaly různou úroveň a styl. Mně nejvíc vyhovovaly kamenné domy v Galicii s malými předzahrádkami či dvorky. Byla v nich ale v noci poměrně velká zima, bez péřového spacáku bych se neobešla. V ubytovnách ve větších destinacích byla k dispozici kuchyň s ledničkou, sporákem a mikrovlnnou troubou, velká jídelna a vedle koupelny speciální místnost s pračkou a sušičkou. Na pokojích spalo celkem 6 až 12 lidí. Hned první noc jsem pochopila, že špunty do uší mi s usnutím nepomohou a tak jsem před spaním brala bylinkový prášek na spaní a budila se ráno odpočatá.

Co jíst na cestě do Santiaga?

Snažím se jíst pouze rostlinnou stravu, proto otázka, kde seženu jídlo, byla pro mě nejdou z nejsložitějších. Původně jsem doma nakoupila hromadu pytlíků s ovesnou a čočkovou kaší. Když jsem ale zjistila, že základní zásoba veggie jídla na celou pouť váží víc než 2 kg, odstoupila jsem od nápadu nést to na zádech.

Po cestě jsem narazila na několik albergue ecologico, kde vařili úžasné veganské večeře a taky prodávali za dobrovolný příspěvek ovoce a zeleninu z vlastních zahrádek. Jinak v naprosté většině restaurací a barů převažovalo hodně sladké nebo tučné a masité jídlo. Velmi rychle jsem pochopila, že nejlepší variantou bude kupovat zásoby v supermercado ve městě a vařit sama v ubytovně. Večery jsem trávila nakupováním jídla, ze kterého jsem pak chystala večeři a připravovala svačiny na další den. Byla jsem ráda za plastový příbor, nůž, uzavírací sáčky na jídlo a nákupní tašku, které jsem si vzala z Prahy.

Zdroje pitné vody jsou označené nápisy v galicijštině auga potable. Každý den jsem se snažila vypít zhruba 2l vody, kterou jsem ochucovala citronem a čerstvým zázvorem, a doplňovala po cestě z lesních pramenů. Žádné speciální láhve ani filtry jsem nepoužívala. A dopadlo to dobře!

Kolik stojí cesta do Compostely?

Nejdražší položkou je doprava. V mém případě pohltila téměř 9 tisíc korun a zahrnovala zpáteční letenku Praha – Madrid, letenku Santiago de Compostela – Madrid a jízdenku na autobus Madrid – Ponferrada.

Všechny výdaje na místě: ubytování, jídlo, drobné dárky pro rodinu a přátelé, nepřekročily 300 eur (zhruba 7,5 tisíce korun), tzn. denně zhruba 25 eur. K tomu je potřeba připočítat nákupy vybavení za zhruba 10 tisíc korun, které jsem dělala postupně během dvou let: hůlky, boty, oblečení z Merino vlny, speciální pláštěnka byly nejdražší položky. Po návratu je stále používám a jsem velmi ráda, že je mám.

  • Chceš vyrazit na cestu, ale máš spoustu nezodpovězených otázek?
  • Potřebuješ povzbudit k vykročení?
  • Chceš se podělit o své zážitky, postřehy, zkušenosti?
  • Napiš do komentářů dole pod článkem. Těším se na Tvůj příspěvek!

2 komentáře

Přidat komentář