Ježíš přesně věděl, kým je a nebál se o tom otevřeně mluvit. S vědomím toho, že je milovaný Boží Syn, klekal před lidmi a umýval jim nohy. Nepotřeboval si zasloužit přízeň ani obdiv. Věděl, že je přijatý, v bezpečí a významný. Stejnou identitu dává Bůh každému, kdo uvěří. Každému. Uvěřila jsem, že Ježíš Kristus je můj spasitel, můj zachránce, že mu patřím, že v Něm a díky Němu jsem Boží milované dítě. A mnohem více…

Občas mám pocit, že jsem na všechno sama a odnikud není pomoci. Sotva se probudím, hlavou mi běží nekonečný seznam úkolů pro tento den. Před usnutím zjišťuji, co všechno jsem zas nedala. Přepadá mě pocit osamocení a nedostatečnosti. Nestíhám, nezvládám, jsem přetížená. Ježíš není šéf, který na mne uvalí břemeno a řekne: „Tak a teď se holka předveď.“ On naopak říká: „Pojď ke mně, když jsi obtížená, budu s tebou táhnout jho po tvém boku, uval na mne svoje starosti. Já jsem s tebou po všechny tvoje těžké dny.“

Mí přátelé, za celý svůj téměř padesátiletý život jsem vás měla jenom pár. Pustili jste mě do svého života, viděla jsem vás tančit na svatbě a držet v náručí prvorozené dítě. Viděla jsem vás plakat na pohřbu a zdrceně vyprávět, že nevíte, kudy dál z manželské krize. Dělili jsme se o vše, co jsme měli – jídlo, oblečení, nejniternější tajemství. Ježíš mi říká: „Nazval jsem tě svou přítelkyní, řekl jsem ti vše, co vím, odhalil jsem se ti při svém narození i umírání, jsi mi tolik blízká.“

Upatlaná – to slovo nejlépe vystihuje, jak se cítím, když zas vztekle vypustím z pusy, co jsem neměla. Když se nadmu pýchou, jak jsem dobrá. Když kamarádům závidím nové domy, rozkvetlé zahrady a nadané děti. Cítím se pak upatlaná, ušpiněná, hříšná. Bože, umyj mě tím nejlepším mýdlem! Nechci být pyšná, ukřivděná a plná závisti. Chci být čistá! Bůh je věrný a milosrdný – to jsem za ta léta chození s Ním zjistila. Plný slitování. Odpouští pokaždé, když řeknu: „Zas jsem to nedala, Tati. Nech na mě padat Tvůj sníh odpuštění.“

Bylo to před více než 20 lety. Seděla jsem s mým kamarádem a on povídal: „Tvůj život je jako pokoj, přes který se přehnalo tornádo. Převrácené skříně, rozbourané stěny. Co ale děláš ty? Snažíš se zatáhnout v oknech záclony. To nepomůže, Gosio. Ty potřebuješ všechno zbourat a postavit znova. Znova se narodit. Začít všechno od začátku s Bohem jako Jeho dítě.“ Sklonila jsem hlavu a tiše šeptala: „Ježíši, já se vzdávám. Já se Ti odevzdávám. Potřebuji Tě, Tvoji záchranu, Tvoji spásu. Věřím Ti. Otvírám své srdce. Pojď dál“. V ten okamžik jsem se narodila jako Boží dítě.

Byl to šok. Život se ubíral rychlým tempem vpřed – projekty, úkoly, telefonáty, přejíždění z místa na místo, dohadování, tréninky, nákupy, hypotéky, investice. A pak přišel konec. Pandemie. Ze dne na den všechno ztichlo a znehybnělo. Už jsme nikam nespěchali. Zastavili jsme se, zavřeli dveře, sedli a tupě zírali do zdi. Z čeho budeme žít? Jak zaplatíme účty? Přežije náš byznys? Budou maturity? Co s dovolenou? Přišla velká touha – někam se zašít, ukrýt, schovat, na nějaké bezpečné místo, kam nemohou špatné zprávy a nejistoty. Takové místo existuje. Jmenuje se „v Bohu“. V Boží náručí. V Boží dlani. V Něm.

Od dětství mám fobii z nakupování. Copak supermarkety, ale taková ta místa, kde je potřeba otevřít dveře, překročit práh, říct, co chci, nedej Bože něco reklamovat, tak tahle místa mě přerůstají. Někde uvnitř mám zakódované falešné přesvědčení, že mám mlčet, nic nechtít, nediskutovat, poslechnout, nejlépe nebýt. Jenže kdo se znova narodí z Boha, ten dostává zbrusu novou identitu, a to královskou. A tak než otevřu dveře jednoho z těch obchodů, nadechnu se zhluboka, zopakuji si: Jsi z královského rodu, Gosio!, opravím si pomyslnou korunu na hlavě a jdu dál.

Ty jsi mě miloval, Bože, když jsem byla vyhublá a neplodná. A miloval jsi mě, když jsem v těhotenství přibrala 20 kilogramů. Ty jsi mě miloval, když jsem byla bez práce. A miluješ mě, když pracuji 12 hodin denně. Ty mě miluješ, když Ti zpívám a chválím Tě. A miluješ mě, když jen zoufale prosím za odpuštění. Ty mě miluješ a říkáš mi: „Má krásko, i kdyby se hory zřítily do moře, má láska od tebe neodejde.“

Nejsem tady náhodou ani omylem, jakýmsi nedopatřením. Jsem chtěná, očekávaná, vyvolená a povolaná. A nejedná se vůbec o to, co jsem si vymyslela, naplánovala či vydupala. Jsem tu, protože jsi to chtěl Ty. Tys mě tady chtěl mít, Bože. A máš ve mne takovou důvěru, že jsi mi svěřil důležité poslání: „Jdi. Neseď v koutě, nestyď se. Zvedni se, povstaň a jdi. Jdi a nes ovoce, které zůstane.“

Ty jsi mě miloval, Bože, když jsem byla vyhublá a neplodná. A miloval jsi mě, když jsem v těhotenství přibrala 20 kilogramů. Ty jsi mě miloval, když jsem byla bez práce. A miluješ mě, když pracuji 12 hodin denně. Ty mě miluješ, když Ti zpívám a chválím Tě. A miluješ mě, když jen zoufale prosím za odpuštění. Ty mě miluješ a říkáš mi: „Má krásko, i kdyby se hory zřítily do moře, má láska od tebe neodejde.“

Jsou dny, kdy se to nezdá. Dny, kdy na mne padá tma, smutek a beznaděj. Kdy všechno kolem i uvnitř mne je temné. „Vy jste světlo světa,“ říká do těchto okamžiků Ježíš. Jste. Ne jednou budete, až se vynasnažíte. Jste. V nejhlubší vrstvě mého nitra je totiž vzácné místo, kde světlo přebývá. Místo, které je svaté, neporušitelné, ve kterém svítí věčné světlo Ducha svatého. Můj duch, ve kterém přebýváš Ty sám, Bože. Ukrytý v srdci, zabalený do těla. Kéž to Tvoje světlo září do všech temných koutů mých myšlenek a pocitů, kéž proniká i k lidem kolem mne, ať Tě mohou vidět a vzdát Ti slávu.

Měla jsem problémy s výchovou dětí. Cítila jsem se bezmocná. Svěřila jsem se jedné starší ženě: „Je mi zle ze sebe samé, když na své děti křičím. Ani nevím, proč na ně křičím. Nechci křičet. Nechápu to.“ Podívala se na mne očima, ve kterých jsem uviděla moudrost ženy, která desítky let chodí s Bohem, a řekla: „To křičí tvé vnitřní dítě.“ A začala mi zpívat. Položila jsem jí hlavu na rameno a naslouchala. Zpívala v jazyce, který jsem neznala ani já ani ona. Zpívala ukolébavku. Pšššš… Ztiš se… Ve ztišení a v důvěře Bohu bude tvoje síla.